V průběhu adventu se žáci prvního stupně pravidelně scházeli u adventního věnce. Každé pondělní posezení připravila jedna z tříd 1.–4. ročníku a každé setkání bylo spojeno s jedním adventním přáním a zapálením svíčky.
První adventní setkání bylo věnováno přání, abychom se k sobě chovali pěkně a uměli se omluvit. Děti si připomněly, že dobré vztahy nevznikají samy od sebe, ale že k nim patří laskavost, ohleduplnost a schopnost říct „promiň“.
Druhé posezení neslo myšlenku, že po každé temnotě přijde světlo. Advent byl dětem přiblížen jako čas naděje, kdy si připomínáme, že i v těžkých chvílích má smysl vydržet a věřit, že dobro a světlo mají poslední slovo.
Třetí adventní setkání patřilo svíčce lásky. Povídání se dotklo významu adventu v minulosti, blížících se vánočních svátků i toho, že láska se často projevuje v maličkostech – v pomoci, pozornosti a všímavosti k druhým. Zaznělo také připomenutí vánočních dnů: Štědrého dne, Božího hodu vánočního a svátku svatého Štěpána. Součástí setkání byl společný zpěv koled.
Čtvrté, závěrečné adventní posezení patřilo vánočním zvykům a tradicím, které představí sami žáci. Adventní setkání u věnce se tak stala nejen přípravou na Vánoce, ale i prostorem pro společné ztišení, sdílení a posilování vzájemné sounáležitosti mezi dětmi.
Mgr. Jarmila Žalmánková
