V pátek 17. května 2024 si 34 žáků našich devátých tříd pěkně přivstalo. O půl páté ráno totiž vyrazili na dlouhou cestu do polského města Osvětim. Jejich cílem bylo Muzeum holocaustu a vzdělávací program v něm.
Celkem tříhodinová prohlídka muzea začala v bývalém nacistickém táboře Auschwitz I, kde se žáků ujal česky mluvící průvodce, a seznámil je s temnou historií, která se zde odehrála v době 2. světové války. Prošli si areál tábora a budovy, v nichž vězni v nelidských podmínkách přežívali a umírali. Prohlídka byla doplněna řadou fotografií a předmětů, které dokumentovaly život v táboře. Položením kytice zde uctili památku popravených osob a obětí holocaustu.
Z koncentračního tábora Auschwitz I pak přejeli do druhé části muzea – vyhlazovacího tábora Auschwitz II (Birkenau – Březinka). Zde přijížděly za 2. světové války vlaky plné nic netušících lidí z celé Evropy. I zde zhlédli žáci pozůstatky hrůzných činů nacistického režimu.
Účast na tomto vzdělávacím programu byla pro všechny velmi silným emocionálním zážitkem.
Nositel Nobelovy ceny za mír Eliezer Wiesel, který holocaust přežil, kdysi řekl: ,,Zapomenout znamená
zabít všechny oběti podruhé.”
Někteří z našich žáků napsali:
- Procházet a vidět místa, v nichž se odehrávaly takové hrůzy, byl zážitek, na který nezapomenu. Bylo to zajímavé, poučné, ale hlavně smutné. Chodit po cestách, kudy šli vězni vstříc smrti, byl
nepopsatelný a hodně nepříjemný pocit. - Když jsme vstoupili do tábora, svítilo slunce, nebe bylo modré, stromy krásně zelené a na mě to vůbec nepůsobilo špatně. Ale po příběhu, který nám vyprávěl průvodce, se dostavily úplně opačné pocity a dojmy. Celou dobu jsem měla svíravý pocit na hrudníku a nebylo to vůbec příjemné.
- Působilo na mě všechno pochmurně, prostředí, vyprávění o životě vězňů…
- Bylo to zajímavé, poučné, ale nedovedu si představit, jaké to bylo doopravdy.
- Navštívit „naživo“ místo, kde zemřelo tolik lidí, je opravdu nezapomenutelné a myslím si, že každý
by měl vědět, co dokážou jedni lidé udělat druhým.
žákyně 9. B
